Jako tretkař jsem se zřejmě už narodila. Tvrdíval to můj tatínek. Mám to prý po tetě z jeho strany, takže za to nemůžu. Holt geny jsou geny. Za ty roky, co už s námi tatínek není, podařilo se mi postoupit na vyšší level. Dnes by o mě určitě říkal, že jsem vetešník, což mám zase nejspíš po synovi té výše zmiňované tety, tatínkovu bratranci. Co ho znám, a znám ho od svého narození, sháněl staré bebechy. A dnes má dokonce na dvorku u domu muzeum mlýnských kamenů. Taky nějaký nutně potřebuju. A taky nutně potřebuju loukoťové kolo k výminku. A ještě nutně potřebuju ... no mám docela dlouhý seznam. Ten chemikovi ani nebudu ukazovat pokud chci aby se dožil splacení dluhů na baráku.  V našem domě by se dalo na prstech jedné ruky spočítat nové zařízení. Vyjímkou je kuchyň. Ze starého kredence po babičce bohužel strýček udělal hnízdo pro slepice, musela jsem vymýšlet náhradní variantu. Nevěřila bych, co pár slepic dokáže.
Chemik je člověk šetrný, že pořizuju nábytek "z druhé ruky" mu celkem nepřekáží.Jak prohlásil, pokud domů nepřitáhnu červotoče je smířený se vším.  Nejdál asi se mnou jel někam za Tábor pro houpací křeslo za bratru dva tisíce. Nějak jsem tenkrát vypustila fakt, co bude stát benzín a cena dva za jedno mi přišla naprosto fantastická. Vyrazili jsme časně ráno. Mě teda přišlo zbytečné, vstávat za kuropění, venku ještě ani nevyřvávali ptáci, ale chemik trval na svém. Asi si neuvědomil, že když vstávám časně, jsem pak celý den otrávená. Když nemám svých nejméně osm hodin spánku, není se mnou řeč.
Zjistila jsem, že od nás ze Slezska do Tábora to není na dopolední vyjížďku, jak jsem si naivně myslela. Ba právě naopak. I autem to bylo daleko. Já byla v pohodě, bylo léto a já se kochala zahradama u domů, ve vsích kterými jsme projížděli. Chemik začal remcat, že je mu horko. No kdy jemu nebylo horko. Mě teda horko není nikdy. Mě je skoro pořád zima. Dostal radu, aby si víc otevřel okno. Když se podle ní zařídil, začala jsem remcat já. V autě je průvan, táhne mi na krk, bude mě píchat v uchu a vysychá mi oční rohovka. Vysychání oční rohovky jako argument zafunguje vždycky. Chemik přivřel okno a začal remcat, že je mu horko. Udělat zastávku na protáhnutí těla odmítl. Nebudeme se nikde zdržovat. Vyzvedneme křeslo a alou domů. Bylo to od něj prozíravé, protože kolem Tábora jsme se začali motat a ani telefonická navigace dosavadní majitelky křesla nepřinesla kýžený výsledek. Po třetím telefonátu předala paní telefon svému manželovi a ten dokázal cestu popsat tak, že jsme se konečně strefili nejen do směru cesty, ale dojeli jsme i do cíle. Nechápu, proč většina z nás žen má problém s pojmem doprava a doleva. Já bych potřebovala na pravačku mašličku ale ani to by asi nepomohlo, protože bych si stopro nepamatovala, na které ruce tu mašličku mám. Musím si  pokaždé v duchu vybavit, kterou rukou píšu a pak se chytím. Jsem takový pravolevý autista.
Předání proběhlo rychle. V autě se mě chemik ptal, jestli jsem si křeslo dobře prohlídla, jestli nepřeváží ve voze nelegální imigranty červotoče . No jak já to mám vědět, když tak spěchal. Byl u toho, mohl si ho prohlédnout sám a nedělat teď chytrého. No jo, to jsou celí chlapi, napřed hrr hrr a pak se ani nepodívá, v jakém stavu ten krám kupuje...
Křeslo bylo v pořádku, žádní imigranti ani jiné breberky neobsahovalo. Ovšem červotoče nakonec domů dotáhl chemik. Přinesl ke krbu koš nařezaných starých trámů. Mrcha červotoč se v teple probudil a sežral chemikovi kousek přístavného stolku po předcích. Pustil se i do toneťácké židle po mé prababičce. To mě fakt naštval, červotoč...

Foto "Dnes"

Dvě fotografie na přání pro Maryšku. Z dnešního dne, takže čerstvé.