středa 19. února 2014

Kdysi mi maminka dala na opravu starou háčkovanou památeční dečku. Ve vzpomínkách ji mám uloženu jako kus hadru na toaletce v ložnici rodičů, kterého jsem se bála. Připomínala mi čerty. To pro ty červenou nití obháčkované jazýčky. Vždycky jsem měla bujnou fantazii.
Byla jsem líná bádat nad tím, jakým způsobem ji opravit a tak jsem mamince podle té staré uháčkovala repliku. A sobě malou dečku. Při uklidu koše s rozpracovanými ručními pracemi jsem starou dečku, dodnes neopravenou, našla. Vzala jsem do ruky háček a už je na světě další. K ní přibyla i malá dečka. Rozdíl je jen v tom, že jazýčky nejsou obháčkované červenou nití.
Od maminky jsem si přivezla i jeden poklad. Polštář, který si pamatuju od své babičky, maminčiny matky. Když jsem bývala v Beskydech na prázdninách, babička z polštářů vytáhla nafukovací kola a mohly jsme se sestřenkami k vodě. Tam jsme taky všechny tři svorně poprvé kouřily. Čmajzly jsme cigarety z kapsy montérkové blůzy. Na Kamenci, jak se místu u říčky porostlému vrbičkami říkalo, jsme si zapálily. A pak jsme svorně krmily rybičky. Tak nám bylo blbě.
Čím jsem starší, tím častěji se vynořují střípky vzpomínek. Měla jsem moc šťastné dětství ...









Žádné komentáře: