V době, kdy jsme ještě neměli zvěřinec, jsem si myslela že zvířatům je celkem jedno, co sežerou, hlavně když se nasytí. Pak jsme k devátým narozeninám synovi pořídili pejska, westíka Čipa. Když jsme ho přivezli domů a předložila jsem mu misku s baštou, zůstal stát kus od misky, natáhl krk a nasál vzduch. Pak se na mě podíval. Jeho pohled říkal "To jsi se moc nepředvedla". Ke granulkám pro štěňata jsem mu tedy přidala trošku masa. Natáhl krk co se dalo, opět nasál vzduch a vypadalo to, že chce říct "No to jsi to moc nevylepšila". Pokaždé, když jsem zamířila do kuchyně, upaloval Čip za mnou a já v bláhové představě, že bude konečně hezky papat, jsem mu podstrojovala. Bohužel jeho pohled pokaždé říkal "To jsi se zase dneska předvedla." Párkrát dloubl do misky čenichem, to aby se neřeklo a otráveně odkráčel za svými záležitostmi.
Když jsme si po šesti letech pořídili kerna Čerta, to byla jiná. Chemik ho přivezl v krabici, bobíšek byl strachy počuraný, pokakaný a aby ukázal co všechno umí, hned se taky poblinkal. První setkání s rodinou proběhlo tedy v koupelně. To jsme zjistili, že na rozdíl od Čipa, Čertík vodu rád nemá. Když byl okoupaný, usušený a voňavý, vzala jsem ho do kuchyně. K misce se řítil rychlostí závodníka formule 1. Tlačil do sebe, až se mu kmitala ouška, když ho začaly bolet nožičky k misce si lehl a pokračoval v jídle. Jakou já měla radost, že mám konečně vděčného strávníka.
Dnes se jejich role otočily. Čip jakmile zjistí, že se v kuchyni něco děje, někdo do kuchyně jde, okamžitě je tam a šmejdí kolem linky. Vysbírá i ten nejmenší drobeček. Nic nepřijde nazmar.
Čert misku nejprve očichá, počká až se Čip pustí do své bašty (myslíme si, že Čipa bere jako svého osobního ochutnávače) a teprve pak se pustí do obsahu své misky. Žádný vděčný nebo pochvalný pohled už od něj nečekám. Jen když přijdu z práce domů, přiřítí se jako střela a jeho pohled říká, nezdržuj a sem s tím rohlíkem...
Foto archiv "Pejsci"
Žádné komentáře:
Okomentovat