Loni jsem uklouzla na dvorku. Jela jsem od garáže směr vchod. Zarazila jsem se kolenem o hranu kamenné terasy. Rozsekla jsem si je. Pár stehů to spravilo. Zničila jsem kalhoty a roztrhala rukáv bundy. Toho si všiml až chemik. Bundy mi bylo opravdu líto. Byla zánovní a záviděl mi ji i brácha.
Vždycky, když jsem se sebou moc spokojená, dostanu odněkud ťafku, která mě vrátí zpátky na zem. Občas je to taková ťafka, že si u ní rozbiju koleno. Nikdy jsem neviděla chemika upadnout, ovšem já padám alespoň dvakrát do roka. Vždy nečekaně. Většinou mám obecenstvo. Koleno jsem si rozsekla o obrubník, když jsem vystupovala z auta. Mám hloupý zvyk uložit v autě tašku nalevo k noze. Chemik mě mockrát varoval, ať ji dávám raději na zadní sedadlo. Nedala jsem si říct a dobře mi tak. Zastavili jsme na místě, jednou nohou už jsem byla venku z auta a druhá uvízla v uchu kabely. Můj držťkopád pojistil obrubník. Na koleně pár stehů, jediné kalhoty do kterých vlezu děravé. Ještě že mám elektrický šicí stroj. Když uvidí, jak jsem zbědovaná, nebude zlobit a pomůže mi na děravou nohavici našít slušivou ozdobu. Uvažuju o srdíčku. To už jsem v dětství na koleně nosila. Přišila mi je tenkrát na kalhoty maminka. Zakopla jsem o vlastní nohu. Rozhlídla jsem se, jestli mě nikdo neviděl a rozbrečela se. Bylo mi líto kalhot. Tenkrát se začaly nosit zvony...
Zítra se musím nacpat do kalhot, o kterých jsem tu psala nedávno. Beky mi poradila, že si je mám oblíkat v leže. Zkusím to. Teď nohu stejně neohnu. Chemik bude mít radost, když bude muset po ránu raněného vorvaně tlačit do gatí... Abychom si raději přivstali.