pondělí 3. února 2014

Je to už měsíc, co náš pejsek přišel o oko. A celý ten měsíc mladší pejsek spí s námi v ložnici, aby starouška nerušil. Z westíka se stal umrčený, naštvaný dědek. Je mu 15 let, tak na nějaké vrtochy  má nárok, ale nikdy se tak nerval, jak to předvádí poslední dobou. Částečně je to dáno tím, že špatně slyší a tím se stal lekavým. Hlavně když spí a Bertík se ho dotkne, okamžitě po něm vystartuje. Jen doufám, že u lidí to tak úplně nefunguje a z chemika jednou také nebude nerudný dědek. No ale od toho jsem tu přece já, abych si to ohlídala.
Kluky držíme od sebe, jen venku jsou spolu. Tam je tolik jiných podnětů ke zkoumání a likvidaci, že to občas vypadá, že jsme si nepořídili pejsky, ale demoliční četu. Jediné, s čím zatím nepohli, jsou šutry, které jsem těžce dovalila na dvorek  chemikovýma rukama.  Na odstranění rostlin ze záhonu pracují kluci svorně. U sloupu podpírajícího pavlač už mám třetí wistárii a vypadá to, že na jaře budu muset koupit další. Bertík s ní každý den svádí boj, chudák je zase orvaná až ke kmeni. Černý rve to, co je nad zemí a bílý to, co je pod zemí vyhrabává. Když se na ně člověk dívá, vypadají u toho jak Don Quijote a Sancho Panza. Nepomohly ani kameny, které jsem kolem rostliny nanosila. Mě to na podzim dalo skoro hodinku tahání, kluci  si s nimi poradili za jedno vypuštění na dvorek.
Dneska přestali dvorek demolovat. Mají jiné starosti. Na faru se nastěhovala skupina neuvěřitelně hlučné mládeže. Kluci se nedají zahanbit. Stojí u branky a statečně povykují s nimi. Ani nespěchají domů. povykování je evidentně baví. Takovou zábavu nezažili od prázdnin, kdy se na faře střídaly turnusy dětí. Tenkrát to svoje hobby provozovali celé prázdniny, od rána do večera. Vypadali docela zklamaně, když na konci prázdnin fara utichla  a nebylo na koho ani na co ječet.
Na to, že má pelíšek v ložnici, si Bertík zvykl velmi rychle. Usíná v pelíšku, ale každé ráno ho najdeme v posteli, jak spokojeně spí u některého z nás. Většinou okupuje postel chemika. Já jsem nachlazená a tak se mažu tymiánovou mastí. Ta mu evidentně smrdí, tím mu smrdím i já a se smraďochem odmítá lůžko sdílet. Jsou na tom s chemikem stejně. Tomu tymián smrdí taky. Na rozdíl od Bertíka ještě nedal najevo, že mu smrdím taky. Ví dobře, že by měl po tulení a na hodně dlouho. Tak raději tiše trpí. Minule se mi zdálo, že se na něj pejsek díval se soucitným pohledem. Protože páníček dal smraďochovi dobrovolně pusu. On by k smraďochovi čenich nepřiblížil ani za věnec vuřtů. 
Ze začátku vstával  pejsek s chemikem. Pak zjistil, že může vstávat až se mnou a teď už spí dokud ho z postele nevyhodím. Nevraživý pohled, který po mě hodí mě z míry nevyvede. Znám ho od chemika...

Foto archiv pejsků




Ještě jako jinoch u babičky ve dvoře.


Čip je stavitel pelíšků. To je jeden z nich. Všechny deky natahal do kouta. Páníčkům prý stačí polštáře.

Žádné komentáře:

Okomentovat