čtvrtek 13. února 2014

Minulý čtvrtek. Synek volal z vlaku, že se blíží k Hranicím, ať jej vyzvednu na nádraží. Když jsem nastartovala Mazlíka, cukal se. Když jsme se rozjeli, vydával zvuk letadla rolujícího po ranveji. Klid holka, říkám si, ono se to utřepe. Nicméně zvuk byl v uších a nešlo jej neslyšet. Při řazení se mi zdálo, že páka je nějaká uvolněná a kejklá se. Na palubní desce svítila dvě světýlka, kdoví co signalizovala, ale jedno bylo červené a mrkalo a druhé oranžové nemrkalo. Znervózněla jsem. Soustředila jsem se na zvuk a na tu kejklající se páku a na světýlka. Zrada. Už jsem u kruháku. Dala jsem si dvě kolečka, abych měla čas utřídit si, kudy sjet k nádraží. Při třetím kolečku jsem to riskla a naštěstí se trefila. Dál už to byla brnkačka. U žlutého činžáku doprava a hlavní je až k nádraží. Zase jsem zmátla sama sebe. Špatně jsem odbočila, měla jsem jet pod tím mostem. Vždyť to vím, tak proč jedu jinam? Synek už stepoval před nádražím. Místo slov ahoj matičko jsem slyšela no kde jsi? Jako obvykle.
Zpáteční cestu jsem svěřila jemu. Zvuk auta prý je normální, dělají to údajně zimní pneumatiky. No kdo ví jestli. I řadící páka je v pořádku, jen s ní mám zacházet jemně. Beztak mě chce jen uklidnit, já vím svoje, kejklá se. A světýlka prý tam jsou už dýl. Je třeba zajet do servisu, ať to vymažou. No to červené, na to si matně vzpomínám, že se vídáme, ale to oranžové, tak s tím se stopro neznám.
Mazlíka projel chemik. Prý je v háji nějaké ložisko. Nevím co to je, kde to je a k čemu to je, ale doufám, že se to dá opravit. Tuhle starost s radostí přenechávám chemikovi, stejně jako starost o doplnění nádrže ...
Dnes měl synka vyzvednou na nádraží chemik. Nevyšlo mu to a tak jsem jela opět já. Autíčku světýlka pořád ještě na palubovce svítí a jedno bliká, řadící páka se stále kejklá, zvuk letadla rolujícího po ranveji trvá. Nicméně na kruháku jsem zazářila a na nádraží dojela poprvé včas. Jsem na sebe opravdu pyšná, nedala jsem na kruháku ani jedno rozmýšlecí  kolečko navíc a pod most jsem se trefila napoprvé. Na státní vyznamenání to není, ale pochvalu si zasloužím. Bohužel České dráhy a jejich vlaková souprava přivážející syna zklamaly a přijely se značným zpožděním. Takže synek nevěří, že matička nebloudila. Budu muset do Mazlíka pořídit černou skříňku ...

Foto archiv 2011





Žádné komentáře:

Okomentovat