sobota 18. ledna 2014

Opět se mi potvrdilo, že věci mají duši. A některé věci mají duši veskrze zákeřnou. Třeba takový šicí stroj. Už když se rozhodnu, že budu šít, mám šimrání kolem žaludku. Nepříjemné šimrání. Protože vím. Vím, že ve chvíli kdy ke stroji usednu, začne moji aktivitu sabotovat. Trhá nitě. Zcela záměrně, protože nastavený je přesně podle návodu k použití. Když je přestane trhat, rozhodne se spodní nitě zaknutlovat. A to tak, že nezbude než vzít nůžky a chuchvalec nití odstřihnout a vytahat. Když už to vypadá, že svůj boj o moje nervy vzdal a šije jako po másle, zasekne se jehla. Snažím se ji vyzvednout nahoru, zlomí se.
Šicí stroj jsem dostala od rodičů chemika jako svatební dar. Nejspíš jako úplatek za to, že si beru jejich syna. Jistě měli radost, že  jednoho synka konečně dostali z domu. Ten druhý jim zůstal na krku do svých čtyřiceti.
Já se obecně bojím všeho, co se strká do zásuvky. Mám k tomu své důvody. V patnácti jsem strčila omylem (jak jinak) do zásuvky pinzetu ve snaze vyndat z ní kolík od zástrčky přehrávače, který v zásuvce zůstal. Něco zajiskřilo, bouchlo a pinzeta zčernala. Taky přestalo svítit světlo v celém baráku. Ani televize nehrála. Přežila jsem bez úleku, lekla jsem se až když přiletěl brácha a seřval mě. Taky mi neopomněl připomenout, že mě to mohlo zabít. Potom už jsem se lekla. Od té doby ke každé zásuvce přistupuju s respektem a pinzetu bych na žádnou z nich nepoužila. I zásuvky jsou zákeřné.
Řekla bych, že šicí stroj hned na začátku našeho seznámení poznall respekt, který jsem k němu cítila. Je elektrický. A rozhodl se, že mi to dá "sežrat". Dává mi to "sežrat" už dvacet šest let. Mám ve skříni kopu látek, které čekají na svoji příležitost být třeba polštářkem, srdíčkem, ptáčkem.
Dnes chci šít povlaky na velké polštáře. Uháčkovala jsem si vsadky, které do látky potřebuju všít. Mám nepříjemné šimrání kolem žaludku. Právě se mi zdálo, že na mě šicí stroj mrknul. To si spolu zase dneska pěkně zašijem ...

Několik dnešních obrázků.







Žádné komentáře: