Tak tato písnička přesně vystihuje moji maličkost. Jsem stará panikářka a nesnáším výšky. Tak pokaždé, když vyjíždíme na dovolenou po vlastech Českých, můj první dotaz ještě než nastoupím do auta je "Nebudou tam skály, že ne?" A chemik pravidelně odpovídá "To víš, že ne, co by tam dělaly skály. A i kdyby tam čistě náhodou nějaké byly, jakože nebudou, tak my se budeme procházet pod nimi, a jen se budeme kochat pohledem nahoru." Já naivka mu to vždycky spolknu i s navijákem.
A tak mám za sebou Adršpach, České Švýcarsko ... Hromadu strachu že spadnu a zabiju se na své narozeniny. Protože je mám v úplně nemožnou dobu, v době dovolených. Občas jsem na chemika, visíc někde, kde jsem vůbec nechtěla být, ječela, že chce z mladého udělat sirotka. Když mi nabídl ruku, že mi pomůže, pro změnu jsem ječela, ať si ruku nechá, protože jak budu padat, stáhnu ho s sebou a mladý bude sirotek úplný...
Když jsme byli na Slovensku na Malé Fatře, měla Fatra štěstí, že tam byla mlha jak mlíko. Protože nebýt mlhy, trčím na hřebenu ještě dnes a chemik mi přes hranice vozí proviant, abych mu tam neumřela.
Na Šramberskou trúbu to máme kousek, na výletě už jsme tam byli několikrát. Největší výkon byl k druhému či třetímu okénku. Nahoru jsem se nikdy nedostala. Z Petřínské rozhledny, kam jsem se silou vůle dostala, mě v podstatě snášeli. Koukla jsem dolů, skolila mě závrať.
Byly doby, kdy jsem se přemohla a byla statečná. Dnes už si dovolím ten luxus statečná nebýt. Mládí pryč, do důchodu daleko, jak se říká. Chci mít klid a pohodu a tak až zase chemik příjde s návrhem na prima dovolenou, prolustruju jeho návrh ze všech stran. Zjistím, jestli v okolí 100 km nejsou "náhodou" nějaké skály, rozhledny, věže či jiná nebezpečenství. Jsem si však naprosto jistá, že i kdyby všechny mapy tvrdily tady je rovina, chemik všude najde nějaký kopec, vyvýšeninu třeba i krtinec, kam budu muset vyšplhat a "kochat se nádherným pohledem na tu naši krásnou vlast". Protože každý náš výlet končí slovy "Ale že je tady krásně"...
Žádné komentáře:
Okomentovat