Máme v podlaze myš. Teda my dolní ji máme ve stropě, horní ji má v podlaze. Je tam zabarikádovaná už dvě sezóny. Když jsem ji prvně slyšela cupitat nad hlavou a sdělila to rodině, byla jsem za blázna. Jak by se tam dostala myš. Loni se jim nějak zbystřily smysly a už to slyšeli i oni. Našla jsem si na Wikipedii, že myš žije jedenapůl až dva roky. Každým dnem s napětím čekám, že cupitání nad hlavou přestane. A nabývám dojmu, že je to potomek myši Toma Hankse ze Zelené míle.
Do domu tu myš dotáhla určitě naše Káča, přezdívaná pro svoji ukecanost Keliška. Měla období, kdy si živé myši nosila domů a v předsíni si s nimi hrála. Občas jí některá utekla dřív, než ji stačila zamordovat.
Jednou donesla domů rejska. Taky jí utekl. Schoval se do krytu topení. Musel si připadat jak v ráji. Teplo, hned u čumáčku plné misky kočičích granulí, voda na dosah. Začal být tak sebevědomý, že když jednou debužíroval u misky a já šla okolo, ani to s ním nepohlo. Vzala jsem plastovou krabičku, rejska jsem s ní přiklopila a vynesla jej kus od domu. To kdyby Kelišku napadlo přinést ho zase zpět.
Občas si říkám, jestli nebyla chyba nainstalovat kočkám a kocourům do vchodových dveří kočičí dvířka. Oni i my sice máme teď více svobody, nemusíme na sebe spoléhat, ale o naší pohostinnosti se dozvěděl už i sousedovic kocour. Každou noc se dareba snaží dvířkama probojovat do domu. Naštěstí naši Kubíci hrdinně své pozice drží a vetřelce do domu nepustí ...

A toto je matka našich kocourů a Kelišky. Sára a její pelíšky.