S blížící se oslavou osmdesátin mého strýce jsem začala řešit, co na sebe.  Že základ bude podprsenka bylo jasné. Když jsme se viděli naposled, strýček pohlédl na můj hrudník a otázal se "Volné ustájení?" Další příležitost mu nedám.
Jala jsem se listovat katalogy, kterými mě zásilkové obchody hojně zásobují. Protože nakupování čehokoliv na sebe nenávidím. Do kamenných obchodů s hadrama nechodím. Vytáčí mě, když jsem v nedbalkách v kabince, odhrne se závěs a prodavačka se ptá, jestli mi to sedí. Nikdy mi nic nesedí. Naposledy mi něco sedělo v době, kdy jsem nakupovala v dětském oddělení a měla o padesát kilo míň. Teď by ze mě byly dvě takové a ještě by zbyl materiál  i na menší batole.
Vzhledem k tomu, že jedna moje sestřenka, strýčkova dcera, je jak za groš kudla a druhá by se za bičem převlíkla, potřebuju něco, co opticky zúží a povytáhne figuru. V jednom z katalogů mě zaujala celkem vzhledná kacabajka za rozumnou cenu. Nemínila jsem za hadru na jednorázovou událost utratit majlant.
Dnes přišel balíček. Ti kdo mě znají, vědí, že vybalování čehokoli je v mém případě běh na dlouhou trať. Ovšem s vidinou toho, jaký šik obleček zásilka obsahuje, servala jsem igelitový obal ještě v předsíni. Vyvalila se na mě neforemná hadra velikosti cirkusového šapitó. Hadr je z celkem kvalitní látky, vyjde z něj závěs do ložnice a ještě zbude na polštář. A já beru do ruky jehlice, vytáhnu dvě kila černé vlny, kterou jsem sušila ve skříni pro strýčka Příhodu. Do 22. února snad stihnu uplést pytel s otvory pro hlavu a ruce ...
Právě jsem se dozvěděla, že oslava se přesunuje na MDŽ. Strýc byl odjakživa milovník žen. A já stihnu na pletenou kutnu uplést snad i rukáv.

Foto "Jen tak cestou"