pondělí 20. ledna 2014

Říká se, že kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Nevím co je na tom pravdy. Já zatím doktory úspěšně bojkotuju. Jediný doktor, kterého 2x do roka navštívím je zubař. I když i toho bych s klidným svědomím vyměnila, vědět v okolí o fešném a šikovném kováři. K zubaři jdu zítra. Nejspíš mi konečně vytrhne jeden starý zub, co v ústech zavazí špičáku, který se mi začal klubat před rokem.
Když mi pan doktor oznámil, že mi leze zub, myslela jsem si, že si dělá srandu. Nedošlo mi, že není žádný vtipálek. Svoji profesi bere velmi vážně a když se mi vrtá v ústech, musím  držet v ruce zrcátko, abych viděla, co bude dělat a kde to bude dělat. Občas pobídne i sestřičku, aby se přišla podívat, co zajímavého se událo v mých ústech za toho půl roku, co jsme se neviděli. Podle toho, jak se sestřička tváří, má velkou radost, že jí šéf dovolí nahlédnout do úst pacientů. V zrcátku vidím prd, zajedno jsem slepá jak patrona a za druhé mi ve výhledu zavazí zubařova ruka s nářadím. Ovšem to mu říct nemůžu, když mám v puse tampony, odsávačku, jeho ruku a ještě nářadí. Nechápu, jak se to všechno do úst vejde, když i zubař si stěžuje, že mám moc malou pusu.
Po objevení klubajícího se zubu, což mi oznámil s nadšením hodným zdolání Čomolungmy, mi nabídl návštěvu specialisty, který by rozhodl co budeme se zubem dělat dál. Znáte hamletovskou otázku být či nebýt. Tady to bylo nechat či nenechat.
Navštívila jsem tedy doktorem vybraného specialistu, či spíše specialistku. Už v čekárně mi bylo podezřelé, že dospělí, kteří se tam nacházejí, jsou tam jen co by doprovod dítek školou povinných. A většina těch dítek měla v puse rovnátka. Nicméně jsem sestřičce předala svoji kartičku od stomatologa. I přes dveře jsem slyšela, jak se dohadují s doktorkou, co že to tam ve svém požehnaném věku dělám. Přišla jsem na řadu, vstoupila do ordinace a ono tam jen dětské zubařské křeslo. Vysvětlila jsem svůj problém, paní doktorka vida moji statnou postavu, sundala křeslo až k podlaze. Bylo zřejmé, že by jej ráda používala pro svoje dětské pacienty i nadále. Mrkla do úst, řekla starý zub ven, poslala doktorovi psaníčko a šla jsem. Pochybuju, že v ordinaci dětské stomatoložky, odbornice na rovnání zubů, byl kdy starší pacient. Tato návštěva mě stála dvě a půl hodiny v čekárně a tři minuty v ordinaci a třicet korun. 
Zoubek už vidím i já a bez brejlí. Je načase dát mu prostor. Jak říkal pan doktor, jednou za něj poděkujete. Za čas prý to ocením i já. Bude na co upevnit protézu ...

Obrázky od nás, archiv






Žádné komentáře:

Okomentovat