úterý 21. ledna 2014

Prý se se mnou nedá chodit. Prohlásil syn. To tvoje cupitání je hrozné, když už nemůžeš jít rychleji, nemohla bys alespoň rychleji cupitat? Nevím, co tím myslel. Nechodím teda nijak rychle, mám své tempo. Nedělám ani tak velké kroky jako on. Taky nemám přes 180 centimetrů jako on, tudíž ani kdybych chtěla, nemůžu tak velké kroky dělat. Udělat jeden jeho krok je pro mě, jako udělat šňůru. A to nemůžu. Už by mě pak nikdo nedal dohromady. A tak když jdu s některým ze svých chlapů, nejdu vedle něj, ale vlaju za ním. Občas popoběhnu, abych jej dohnala a snažím se srovnat s ním krok. Zatím to nikdy nevyšlo.
Nejhorší je, když u nás napadne hromada sněhu. Bůh žehnej letošní zimě bez sněhu. Když se vydáme na vycházku, jako první jde šerpa chemik. Nese na zádech proviant a dělá stopu, aby to žena za ním kráčející měla lehčí a ve vysokém sněhu se tolik nenadřela. Zapomíná, že žena za jeho zády není schopná udělat při svých necelých 160 cm krok dlouhý více jak  metr a už vůbec ne sladit tak dlouhý krok se zvednutím nohy do výše padesáti centimetrů. Nezvládla by ani výšku čtyřiceti centimetrů. Pokaždé si tedy prošlapu cestu sama. Do jeho kroku se nestrefím ani za zlaté prase. A protože, jak říkají, cupitám, zůstává za mnou úhledná pěšinka, občas  trochu širší a hlubší. Protože i při cupitání se dá upadnout a udělat lavór. Domů dojde chemik v dobré náladě, splnil svůj úkol chránit ženu před smrtí vyčerpáním, prorazil jí cestu. A já upadnu do křesla sedřená jak kůň ...

Aktuální obrázky z dnešního dne






Žádné komentáře: